Šerm jako diagnóza

22. dubna 2018 v 17:45 | Cynická vobluda |  Ze života šermířky
Hned na úvod bych chtěla zdůraznit, že nejsem žádný bojový praktik, nedej bože veterán na poli historického šermu. Této bohůmlibé zábavě se věnuji druhým rokem, snad bych našla nějaké drobné navrch, ale pořád jsem zelenáč, co šoupá nohama, neodmlouvá a drží krok. Většinou.
Možná se vám titulek bude zdát přehnaný, nicméně těžko bych vymyslela výstižnější.
Historický šerm nelze dělat jen jako… jen sport. Není to jako to, že si jdu párkrát do týdne kondičně zaběhat nebo pinknout míčem s přáteli. Žijete tím. Na zdi nebo ve stojanu se vám válí zbraně, vybavení a části kostýmu míváte poházené po pokoji a okolí se na Vás vždy dívá trochu jako "na toho divného". Nehledě na to, že koníček je to finančně náročný v řádu tisíců a deseti tisíců, takže pokud tomu nehodláte obětovat svůj volný čas, nemá smysl do toho jít.

A druhá, daleko podstatnější věc - změní vás to. A nemluvím zde o tom, že získáte nové jizvy, možná zhubnete nebo jednoho dne s nešťastným výrazem ve tváři zjistíte, že na pravé ruce vás na jednou škrtí rukáv, zatímco levá je v pohodě.
Pokud Vám to přejde do krve, tak Vám na ramena najednou dosedne, ah, zodpovědnost. Musíte se hlídat, pokud jste ozbrojení, nesmíte pít a pomyslet na to, že tasíte zbraň. Při tréninku máte najednou zodpovědnost za to udělat vše, abyste nebyli zraněni, ani nikoho nezranili.

Mně to došlo před necelým rokem, když mi stejně postižený kamarád s neveselým výrazem oznámil: "Vítej v mém světe."
Co se stalo?
Dlouhým nožem jsem v táborové kuchyni krájela cibuli a můj kuchařský kolega mě škádlil. A v jednu chvíli, jak už to tak mužští občas dělávají, mě štípl do zadku a já se lekla. A v tu chvíli celá kuchyně pobledla, protože instinkt způsobil to, že jsem ho naučeným pohybem z tesáku, nožem málem podřízla.

Tadááá.

Další věc, se kterou musíte počítat je, že zranění se zkrátka stávají. Hlavně pokud jste liška levá jak šavle a jednou za čas tak z tréninku odejdete s naraženou rukou, šrámem, nateklým nosem, napuchlým rtem, monoklem, s lehkým otřesem mozku…
Pravidelným rituálem, který tak nastává při nástupu do každé nové práce či společnosti je vysvětlování, že opravdu mě nikdo nebije, jen dělám šerm.

A tak je mi šerm diagnózou.
Ale neměnila bych.

(A ani nemůžu. Jak bych pak vysvětlila tu sbírku železa v pokoji, no ne?)
 


Komentáře

1 Jeife | E-mail | Web | 3. května 2018 v 21:58 | Reagovat

Hezký článek, dozvěděla jsem se spoustu netušeného :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama