(D)Efekty modernizace úřadu

22. dubna 2018 v 14:00 | Cynická vobluda |  Úřednická liška
"Smrdíš," oznámil mi vlkodlak, aniž by vzhlédl od počítače.
"Pravil král mokrých psů," odpověděla jsem mu nevzrušeně a vykloněná z okna jsem naposledy vyfoukla ven mezi poletující vločky namodralý dým a pak nemilosrdně típla cigaretu do korbelu na parapetu. 'Zaměstnanec století' hlásal úhledným písmem nápis pod malbou sladce se křenící dryády.
Pohřešovaný od roku 1848.
Na svoji obranu dodávám, že ten rok bylo hodně přesčasů a já fakt akutně potřebovala popelník.
"A víš, že liška je taky šelma psovitá?" uchechtl se ten drzoun.
"Fň."

A s tímhle mám pracovat! S tímhle! S výrazem naznačujícím pohrdání nejvyššího stupně jsem mlčky upila z šálku ranní kávy a zasedla k počítači, abych vyklepala z klávesnice drobky ze včerejšího oběda. Kancelář krom nás dvou zela prázdnotou stejně jako každý jiný den v tuto nekřesťanskou hodinu.
O to více mě překvapilo, když bez varování rozrazil dveře Hejkal s výrazem nakopnuté bludičky a bez nádechu na mě vychrlil: "Otázkaživasmrti."
Můj nechápavý výraz si zřejmě vyložil jako souhlas - tolik k navazování očního kontaktu s kolegy - protože pokračoval dál. Zhruba po deseti minutách drmolení, trochy křiku, krčení ramen a koulení očí na obou stranách jsme došli k závěru, že si spletl oddělení, a že OSEL skutečně neznamená Oddělení spisové elementární likvidace, i když jeden troll tu v druhé polovině 19. století skutečně pracoval.
Ani by to nestálo za zmínku, kdyby se celá tahle situace během následujících dvou hodin neopakovala ještě dvakrát s šéfem celé naší sekce, jeho šéfem a následně znovu s Hejkalem, který vypadal, že pokud mu to neodsouhlasím, tak se buď zhroutí anebo ze mě udělá štolu.
Abyste chápali, co se vlastně stalo…

S rozmachem První republiky naše velké vedení došlo k názoru, že po všech těch stoletích konečně nastal ten pravý čas pro modernizaci našeho úřadu. Můžu vám říct, že druhá světová válka byla oproti tomu chaosu a zmatku, co u nás vypukl se stěhováním všech odborů a oddělení od čerta k Budhovi, dětskou šťouchanicí. Ostatně, to že proběhla nějaká světová válka, jsme se dozvěděli až z reportu vrchní referentky, ve kterém mimo jiné děkovala jménem vedení jmenovitě nám z oddělení OSEL za svědomitou a inspirující práci. Jednou to vyjít musí!

Nikomu z nás se samozřejmě nechtělo vracet odměny, a tak jsme vše svorně odkývali a pak v panice sestavovali předkládací zprávu, protokoly, dodatečná povolení a úřední záznamy o celém incidentu. Do dnes nechápu, proč nikomu nepřišlo divné, že akce, jejíž plná dokumentace by za normálních okolností zabrala polovinu místnosti, má jen dva rozpačité šanony s evidenčními čísly SV2-I a SV2-II, které se v systému nedají vyhledat, a tak nějak jsou na hřbetu šanonu vidět jen za správné konstelace hvězd, pokud je ovšem předtím potřísníte krví černého jednorožce a odříkáte odzadu Mayský kalendář.
Ale zpátky k jádru jezinky.

Když bylo dílo zkázy zvané reformace dokonáno, trvalo přibližně 15 let, než se to trochu usadilo. Život šel dál, i když naše spotřeba papíru vzrostla do tak velkých výšin, že i lidé si začali všímat úbytku deštných pralesů. Poslat cokoliv na správné oddělení se stalo něčím jako černou magií, a tak se pořád něco ztrácelo, znovu tisklo a posílalo, aby se tento proces mohl zopakovat ještě tak dvakrát, než někomu ruply nervy a odnesl to adresátovi osobně. Tedy - pokud našel, kde sedí. Roste. Nebo plave. Vyberte si.

V okamžiku, kdy seznam pohřešovaných listin začal potřebovat svůj vlastní archív, začali se referenti pídit po tom, kdo to žere. Marně. Celá záležitost tak byla uložena k ledu s výzvou nabádající k větší pečlivosti.
No… Až do dnešního dne, kdy Hejkal omylem zakopl o jednu z krabic šoupnutou na chodbě u kanceláře a zaplavil tak dobrou polovinu patra papíry a složkami. Jak se totiž ukázalo, někdo do krabice strčil takovou malou kapesní dimenzi. A ten někdo nebyl nikdo jiný, než jeden ze šotků, co dříve spravovali náš archív, než byli přesunuti na detašované pracoviště, právě v rámci modernizace, protože přeci nejde, abychom byli všichni nacpaní v jednom baráku jak myši.

Jenže. Práce šotků byla sotva postřehnutelná, věci zkrátka mizely a objevovaly se tam, kde měly a každý to bral jako samozřejmost, nikdo tak netušil, co vše obnášela.
Jako třeba vybírání krabice, kam všichni hází dodatky a listiny k dalšímu zpracování či založení.
No humbuk, který vypukl, když jsme se toho dopátrali, snad ani netřeba popisovat.

A ponaučení?

Pokud máte příbuzného trolla, napište na personální. Něco mi říká, že v suterénu vznikne nové oddělení.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama