Šerm jako diagnóza

22. dubna 2018 v 17:45 | Cynická vobluda |  Ze života šermířky
Hned na úvod bych chtěla zdůraznit, že nejsem žádný bojový praktik, nedej bože veterán na poli historického šermu. Této bohůmlibé zábavě se věnuji druhým rokem, snad bych našla nějaké drobné navrch, ale pořád jsem zelenáč, co šoupá nohama, neodmlouvá a drží krok. Většinou.
Možná se vám titulek bude zdát přehnaný, nicméně těžko bych vymyslela výstižnější.
Historický šerm nelze dělat jen jako… jen sport. Není to jako to, že si jdu párkrát do týdne kondičně zaběhat nebo pinknout míčem s přáteli. Žijete tím. Na zdi nebo ve stojanu se vám válí zbraně, vybavení a části kostýmu míváte poházené po pokoji a okolí se na Vás vždy dívá trochu jako "na toho divného". Nehledě na to, že koníček je to finančně náročný v řádu tisíců a deseti tisíců, takže pokud tomu nehodláte obětovat svůj volný čas, nemá smysl do toho jít.

A druhá, daleko podstatnější věc - změní vás to. A nemluvím zde o tom, že získáte nové jizvy, možná zhubnete nebo jednoho dne s nešťastným výrazem ve tváři zjistíte, že na pravé ruce vás na jednou škrtí rukáv, zatímco levá je v pohodě.
Pokud Vám to přejde do krve, tak Vám na ramena najednou dosedne, ah, zodpovědnost. Musíte se hlídat, pokud jste ozbrojení, nesmíte pít a pomyslet na to, že tasíte zbraň. Při tréninku máte najednou zodpovědnost za to udělat vše, abyste nebyli zraněni, ani nikoho nezranili.

Mně to došlo před necelým rokem, když mi stejně postižený kamarád s neveselým výrazem oznámil: "Vítej v mém světe."
Co se stalo?
Dlouhým nožem jsem v táborové kuchyni krájela cibuli a můj kuchařský kolega mě škádlil. A v jednu chvíli, jak už to tak mužští občas dělávají, mě štípl do zadku a já se lekla. A v tu chvíli celá kuchyně pobledla, protože instinkt způsobil to, že jsem ho naučeným pohybem z tesáku, nožem málem podřízla.

Tadááá.

Další věc, se kterou musíte počítat je, že zranění se zkrátka stávají. Hlavně pokud jste liška levá jak šavle a jednou za čas tak z tréninku odejdete s naraženou rukou, šrámem, nateklým nosem, napuchlým rtem, monoklem, s lehkým otřesem mozku…
Pravidelným rituálem, který tak nastává při nástupu do každé nové práce či společnosti je vysvětlování, že opravdu mě nikdo nebije, jen dělám šerm.

A tak je mi šerm diagnózou.
Ale neměnila bych.

(A ani nemůžu. Jak bych pak vysvětlila tu sbírku železa v pokoji, no ne?)
 

(D)Efekty modernizace úřadu

22. dubna 2018 v 14:00 | Cynická vobluda |  Úřednická liška
"Smrdíš," oznámil mi vlkodlak, aniž by vzhlédl od počítače.
"Pravil král mokrých psů," odpověděla jsem mu nevzrušeně a vykloněná z okna jsem naposledy vyfoukla ven mezi poletující vločky namodralý dým a pak nemilosrdně típla cigaretu do korbelu na parapetu. 'Zaměstnanec století' hlásal úhledným písmem nápis pod malbou sladce se křenící dryády.
Pohřešovaný od roku 1848.
Na svoji obranu dodávám, že ten rok bylo hodně přesčasů a já fakt akutně potřebovala popelník.
"A víš, že liška je taky šelma psovitá?" uchechtl se ten drzoun.
"Fň."

A s tímhle mám pracovat! S tímhle! S výrazem naznačujícím pohrdání nejvyššího stupně jsem mlčky upila z šálku ranní kávy a zasedla k počítači, abych vyklepala z klávesnice drobky ze včerejšího oběda. Kancelář krom nás dvou zela prázdnotou stejně jako každý jiný den v tuto nekřesťanskou hodinu.
O to více mě překvapilo, když bez varování rozrazil dveře Hejkal s výrazem nakopnuté bludičky a bez nádechu na mě vychrlil: "Otázkaživasmrti."
Můj nechápavý výraz si zřejmě vyložil jako souhlas - tolik k navazování očního kontaktu s kolegy - protože pokračoval dál. Zhruba po deseti minutách drmolení, trochy křiku, krčení ramen a koulení očí na obou stranách jsme došli k závěru, že si spletl oddělení, a že OSEL skutečně neznamená Oddělení spisové elementární likvidace, i když jeden troll tu v druhé polovině 19. století skutečně pracoval.
Ani by to nestálo za zmínku, kdyby se celá tahle situace během následujících dvou hodin neopakovala ještě dvakrát s šéfem celé naší sekce, jeho šéfem a následně znovu s Hejkalem, který vypadal, že pokud mu to neodsouhlasím, tak se buď zhroutí anebo ze mě udělá štolu.
Abyste chápali, co se vlastně stalo…

S rozmachem První republiky naše velké vedení došlo k názoru, že po všech těch stoletích konečně nastal ten pravý čas pro modernizaci našeho úřadu. Můžu vám říct, že druhá světová válka byla oproti tomu chaosu a zmatku, co u nás vypukl se stěhováním všech odborů a oddělení od čerta k Budhovi, dětskou šťouchanicí. Ostatně, to že proběhla nějaká světová válka, jsme se dozvěděli až z reportu vrchní referentky, ve kterém mimo jiné děkovala jménem vedení jmenovitě nám z oddělení OSEL za svědomitou a inspirující práci. Jednou to vyjít musí!

Nikomu z nás se samozřejmě nechtělo vracet odměny, a tak jsme vše svorně odkývali a pak v panice sestavovali předkládací zprávu, protokoly, dodatečná povolení a úřední záznamy o celém incidentu. Do dnes nechápu, proč nikomu nepřišlo divné, že akce, jejíž plná dokumentace by za normálních okolností zabrala polovinu místnosti, má jen dva rozpačité šanony s evidenčními čísly SV2-I a SV2-II, které se v systému nedají vyhledat, a tak nějak jsou na hřbetu šanonu vidět jen za správné konstelace hvězd, pokud je ovšem předtím potřísníte krví černého jednorožce a odříkáte odzadu Mayský kalendář.
Ale zpátky k jádru jezinky.

Když bylo dílo zkázy zvané reformace dokonáno, trvalo přibližně 15 let, než se to trochu usadilo. Život šel dál, i když naše spotřeba papíru vzrostla do tak velkých výšin, že i lidé si začali všímat úbytku deštných pralesů. Poslat cokoliv na správné oddělení se stalo něčím jako černou magií, a tak se pořád něco ztrácelo, znovu tisklo a posílalo, aby se tento proces mohl zopakovat ještě tak dvakrát, než někomu ruply nervy a odnesl to adresátovi osobně. Tedy - pokud našel, kde sedí. Roste. Nebo plave. Vyberte si.

V okamžiku, kdy seznam pohřešovaných listin začal potřebovat svůj vlastní archív, začali se referenti pídit po tom, kdo to žere. Marně. Celá záležitost tak byla uložena k ledu s výzvou nabádající k větší pečlivosti.
No… Až do dnešního dne, kdy Hejkal omylem zakopl o jednu z krabic šoupnutou na chodbě u kanceláře a zaplavil tak dobrou polovinu patra papíry a složkami. Jak se totiž ukázalo, někdo do krabice strčil takovou malou kapesní dimenzi. A ten někdo nebyl nikdo jiný, než jeden ze šotků, co dříve spravovali náš archív, než byli přesunuti na detašované pracoviště, právě v rámci modernizace, protože přeci nejde, abychom byli všichni nacpaní v jednom baráku jak myši.

Jenže. Práce šotků byla sotva postřehnutelná, věci zkrátka mizely a objevovaly se tam, kde měly a každý to bral jako samozřejmost, nikdo tak netušil, co vše obnášela.
Jako třeba vybírání krabice, kam všichni hází dodatky a listiny k dalšímu zpracování či založení.
No humbuk, který vypukl, když jsme se toho dopátrali, snad ani netřeba popisovat.

A ponaučení?

Pokud máte příbuzného trolla, napište na personální. Něco mi říká, že v suterénu vznikne nové oddělení.

Úřednická liška se představuje

22. dubna 2018 v 13:59 | Cynická vobluda |  Úřednická liška
Víte, od nás lišek se toho moc neočekává.

Teda, něco se rozhodně očekává, ale s pověstí poťouchlých škodolibých potvor, co jsou jedna tlapa pro každou špatnost, to teda rozhodně není zářná budoucnost. A tak když jsem v den svých šestašedesátých narozenin nastoupila jako úplně první liška do KÚMÚČ, Kontrolního Úřadu Magických Úkonů a Činností, cítila jsem, že to je ten den, den, kdy se všechno změní! No, všechno je asi přehnané, ale aspoň něco.
Vždyť jsem měnila historii!

Hm.

"Běž na Odbor dohledu nad magickými výtvory", říkali. "Tam je to zívačka," říkali. "Málo práce a budeš si moci odnést domů křížence štěněte a chiméry," říkali. No neberte to!

Muchomůrky s kůroliškem!
Jak se záhy ukázalo, běžný pracovní den na ODMV zahrnoval prokousání se přes tunu lejster, někdy teda i doslova, když si troll ze suterénu zapomněl oběd a nahánění osminohého salamandra, voráchlé kousající lebky draka nebo jiný příšerný šílenosti, co utekla ze skladu, protože Kerberos ZASE USNUL!
Jenže tohle všechno bylo jen klidem před bouří. Co bouří!

To, že Ásové jsou nezodpovědní ochlastové, co zpytují svědomí a shánějí potřebná lejstra pro registraci svých výtvorů až s kocovinou horší než nenamalovaná harpyje po ránu a půlkou světa nadranc, všichni moc dobře víme. A to s tím světem roztrhaným na kusy ani trochu nepřeháním. Jak myslíte, že asi skončila ta jejich soutěž v hodu kladivem? Tu pevninu už nikdo nedá dohromady! A to jen proto, že ti idioti jiné než Thorovo kladivo na házení nenašli!
A tak, když s pořadovým číslem tisíc sto dvacet jedna dosedl s nešťastným výrazem Odin, za kterým se ploužila světlovlasá dvojčata více zelená než seversky bledá, tušili jsme průser.
Tohle ovšem nebyl jen průser. To byla APOKALYPSA!
Ze všech zvráceností a prapodivností, co nám ve skladu mňoukala, kokrhala a citovala Érosovu milostnou baladu na téma "byl to kluk jako šuk" - prosím, neptejte se na podrobnosti - byla tahle tím nejhorším, co spatřilo světlo světa.

Lidé.

Divná neosrstěná zvířata připomínající Ásy, jen mnohem pitomější a nezodpovědnější. A množící se stejně rychle jako krysy. Z pár prchlých exemplářů - protože všichni byli samozřejmě tak namol, že si nikdo nepamatoval, kolik jich vlastně stvořili - se brzy staly celé kolonie. Netřeba podotýkat, že nic takového by se nestalo, kdyby Odbor rychlé likvidace nepracoval tak příšerně pomalu. Potopa, kterou po těch nekonečných dohadech a rozhodování schválili, byla sice hezká, ale k ničemu, i když se jednalo o největší akci od sesmahnutí ještěrek.

No, a tak nějak vzniklo lidstvo. Populace otravných štěnic, které dělají z naší práce učiněné úřednické peklo.
A já tak byla samozřejmě z naprosto nerasistických důvodů a za naprosté absence předpojatých domněnek o liškách přeložena na nově vzniklé oddělení OSEL našeho odboru. Oddělení systematické elementární likvidace. A spolu se mnou i Rampelník, několik rarachů, vysloužilých přízraků, dva upíři a jeden šiblej vlkodlak.

Od té doby zkoušíme vše, co můžeme. Náboženství. Války. Šílené diktátory. Mor! EET. Projekt globálního oteplování.
O papírování se mi už i zdá. Poslední století a půl. A i přes všechny naše pokusy je zatím jasné jen jediné.

Potřebujeme více hladových trollů ze suterénu.
 


Pár, hm, slov úvodem...

22. dubna 2018 v 13:54 | Cynická vobluda
Vítej, cizinče!

Neuvěřitelnou shodou okolností, náhod, strašlivých nehod a pletichaření se ti podařilo doklikat se až sem, do zápisků z mrtvé schránky, úložny myšlenek, geniálních - leč nedoceněných - plánů a událostí, které musely být zaznamenány pro další generace lišek, které se z toho stejně nepoučí.

Olf!


...

Varování:
Autorka těchto memoárů je sarkastická potvora, se sklony k přehání, cholerickému přístupu k (ne)řešení problémů a flegmatickému vyhodnocování situace - zkrátka Cynická Vobluda, pro přátele Liška.
Věnuje se historickému šermu - takže je zákonitě alergická na otázky typu: "Takže ty kolem sebe máváš takovým tím velkým mečem?" - život není americký sci-fi, ehm, pardon, historický film, šerm automaticky neznamená obouručák velký skoro jako jeho majitel. (Ale, hm, jeden nepoužívaný meč se mi možná válí ve stojanu...)
Dále je fanda do béčkových filmů, brakové literatury a situací, nad kterými zůstává rozum stát.